předešlá strana začátek

 

Na Rivieru!

Ráno je chladné a bez mraků. Dnes jedeme dál a tak před snídaní rozkládám zase kola a cpu je - teď už vyzkoušeným postupem - do našeho malého auta. Měl jsem si vzít nosič. Šéf zatím jede pro bagety k pekařovi. Snídaně byla zase na úrovni. Paní domácí vyměnila ubrus, takže přinesla i jiné nádobí a dokonce i příbory, neboť barvy musí ladit. Kromě baget a šesti marmelád je ještě veliká buchta (moc dobrá!). Nikam nespěcháme a ještě chvilku si prohlížíme zahradu. Dnes chceme dojet k moři.

Z. naviguje po vedlejších silnicích, jsou docela dobré a cesta je mnohem zajímavější než po dálnici. Paradou, Maussane, Mouries, Eygnieres, Salon de Provence. Škoda, že se tu nemůžeme zdržet, městečka jsou moc pěkná, ale není na delší prohlídky není čas, takže zastavujeme, jen když je z nějakého místa pěkný pohled zpět na les Baux nebo les Alpilles či jen  jedeme okolo něčeho zajímavého.

 

V Aix dochází ke krizi navigace  - teprve napotřetí se to podařilo, ovšem za cenu italské finty (naštěstí to pro Francouze nebylo moc velké překvapení a zabrzdili včas). Ostatně, i oni, co se řízení týká, jsou velcí umělci, jak prokázal jeden mladík na motorce, který se pokusil projet skulinou mezi námi a vedlejším mercedesem. Už to skoro měl, ale zapomněl, že veze širokou krabici a moc se divil, že nás nějak nemůže předjet, ať přidává plyn sebe víc. Naštěstí zrcátka vydržela.

 

 

 Cestou na jih se krajina stále měnila. Oliv ubývalo a naopak přibývalo vinic. V říjnu je ještě příjemné teplo a už žádné vedro. Za Aix jsme koupili bagety a ovoce a v horách kousek dál dojedli zásoby sýra (ještě českého). Jak jsme se blížili k moři, byla krajina stále hornatější a vesničky stále stísněnější a namačkané na kopcích. Borové a piniové háje, které vystřídaly olivy, byly nějak zdevastované, snad od požárů. Zuzka trvala na tom, že musí vidět moře, tak jsme před Toulonem najeli na dálnici  a tentokrát bez kufrování projeli tímto městem s velkými loděnicemi. Stočili jsme se na Hyeres a odtud na le Lavandou, na ty pravé Plage de la Riviere.

Naštěstí zde nebyli žádní naháči s vřískajícími dětmi a otylými tchýněmi, jen pár anglických byznysmenů se škaredými manželkami, které sem přivezl jejich francouzský partner, aby si taky užili moře. Ani si nesundali polobotky.

Pokračovali jsme tou nejužší a nejklikatější cestou podél pobřeží. Okolo jsou vinice obklopující velké statky či spíše zámečky. Nabízejí zde víno, ale podle značek aut stojících před statky jsme došli k přesvědčení, že náš sortiment zde nevedou a když už, tak minimální množství lahví ke koupi se počítá na veletucty. Kromě toho, my už jsme si víno koupili.

Chvíli ještě jedeme po silničce okolo moře, lemované hotely a hotýlky. V jednom z těch menších se nakonec zastavujeme na noc. Stojí na strmém srázu na mořem, bludiště pokojíků - zedníkům asi někdo zatajil, že existuje něco jako pravý úhel. Náš pokoj má terasu s výhledem na moře, stíněnou stromy a keři s velkými květy. Kde to jsme vlastně nevíme, v pásu hotelů, serpentin, palem a promenád se nám nějak nedaří se orientovat. Dojmů je příliš a vše se slévá - dnes toho prostě bylo moc. Chce to vystoupit z auta a procházet se pěšky - na to je člověk stavěný.

K večeři již tradičně sýr, bageta a víno. Sýr je vynikající: nevoní, ten smrdí silně a čpavě a stejně odporně i vypadá. Ale když se rozkrojí, chutná jemně a plesnivá kůrka má tu správnou pikantní chuť. Jasná jednička po včerejším roquefortu. Víno červené luberonské 2001, suché s arómatem černého rybízu. Není tak dobré jako včerejší, ale i tak vynikající. Sedíme na terase, popíjíme víno a pozorujeme, jak se na moře snáší opar, který pomalu skrývá horizont.

 


další strana nahoru